O Duchu svatém se příliš často nemluví. Spojíme si ho jen s jednou epizodou během roku, a to je dnes, kdy si připomínáme seslání Ducha svatého. Možná se ocitáme v situaci ryb, které si také mnoho nepopovídají o vodě, ve které tráví celý život. Protože seslání Ducha se netýká jen apoštolů a prvních pár Ježíšových žáků: týká se také nás. Nejde pouze o biřmování jako součást křtu, dar Ducha, duchovní pomazání: Duch svatý je v posledku ten, který nám umožňuje zdravě a plně žít nejen před Bohem, ale také s Bohem.
Když se člověk uzavírá před druhými nebo není schopný s druhými navázat kontakt, víme, že něco není v pořádku. Nejspíš se trápí, není schopen normálně komunikovat, není schopen sdílet ani žal, ani radost, nebo jen ve velmi omezeném míře či pouze s velmi omezeným okruhem lidí. To zná asi každý z nás, důvody jsou různé. Často se takový člověk ocitne v bludném kruhu: nejde mu navázat kontakt s druhými lidmi, to ho vede k přesvědčení, žena nic nestojí, že to neumí nebo že ho ostatní nemají rádi, s lidmi se bude stýkat méně, tím pádem nebude schopný tolik s nimi komunikovat, nebude v tom tak šikovný, a příště se opět setká s komunikačním neúspěchem nebo odmítnutím. To jsme na přirozené rovině, lze tu najít odbornou pomoc, lze si pomoci navzájem, prolomit tohle komunikační vězení. A pak je člověku lépe.
Člověk ale také komunikuje sám se sebou. Tedy: může komunikovat. A přitom to tuto schopnost mnoho z nás poměrně brzy ztrácí a jen těžko se k ní navrací. Vzpomínám, jaké to bylo, když jsem přišel domů ze školy a nebo se rodiče vrátili z práce: často následovala otázka: jak bylo ve škole? Ale stačila odpověď: Dobrý, nic novýho, nebo nějaká podobná – a byl od rodičů klid. Co jsem tam ale prožíval, jak jsem se cítil, v čem mi bylo dobře, v čem nikoli, na to jsem se málokdy ptal – a já to taky často nevěděl. Člověk se pak nediví, že není v kontaktu s tím, co prožívá jeho tělo, co se v něm děje, jaké emoce v něm to a to vzbuzuje. I tady je kontakt se sebou důležitý pro zdravý život, abychom se tu nehonili za něčím, co se s naším životem vůbec nepotkává, a co nás ke štěstí – a potom toužíme všichni! – nedovede. I tady můžeme nalézt pomoc, třeba díky večerní reflexi nad tím, co jsme dnes prožili, se člověk může naučit ptát se, co se to se mnou děje, co prožívám. A člověku je pak líp, a je pak schopen mnohem snadněji říci, v čem mu je dobře, a v čem ne.
Člověka definuje ale ještě jeden vztah: s Bohem. A to je těžká věc, protože my jsme lidé, a on je Bůh. Těžko se s ním komunikuje, těžko ho vnímáme, ne vždy jsme připravili před přesvědčení o jeho pomoci, o jeho přítomnosti, o jeho slově. A to je důvod, proč to všechno říkám: Bůh nám dává svého svatého Ducha, abychom s ním byli schopni komunikovat. Abychom byli schopni říci: ty jsi Pán nad veškerým mým životem, v tobě je veškerý smysl toho, co tu dělám a co prožívám. Ale také aby nám on mohl komunikovat nejen to, co by rád, ale tak svůj vlastní život, své vlastní světlo, své vlastní štěstí, blaženost. Duch svatý umožňuje, že jsme skutečně naživu, a to nejen na přirozené rovině, ale na rovině nadpřirozené – pokud tedy jsme schopni říci, že život s Bohem je něco nadpřirozeného, i pro ryby je voda nadpřirozená – a co přitom patří k přirozenosti člověka, kterého Bůh stvořil ke svému obrazu a své podobě.
Právě díky Duchu svatému se můžeme vůbec modlit. Právě díky jemu nás může oslovit boží slovo, které čteme tady se společně v kostele nebo sami doma při modlitbě. Právě díky jemu se chléb a víno může stát tělem a krví Kristovou. Právě díky jemu se součástí mystického těla církve můžeme stávat i my. Právě díky jemu můžeme nacházet v církvi své místo. Právě díky jemu jsme třeba schopni vnímat, co nám Bůh chce říci. Duch svatý ale není nějaký přídavný mozek, který bychom měli vzývat, když se chystáme na nějakou zkoušku a bojíme se, že z ní vyletíme. Duch svatý nás činí skutečnými lidmi tím, že uchovává naše pouto s Bohem a rozvíjí ho. Toužíme-li po božím životě, toužíme li s Bohem žít navěky, pak Duch svatý je tím, kdo to uskutečňuje. A to je něco, s čím se setkáváme každý den.
A tak, jako člověku prospívá každý den komunikovat s lidmi a rozvíjet své komunikační schopnosti, tak jako člověku prospívá každý den být v kontaktu s tím, co prožívá mé tělo a má duše, v kontaktu se svými emocemi, tak člověku také prospívá, životně prospívá, být denodenně v kontaktu s Duchem svatým, který nám dává život v celém svém významu. A není to pouze nějaká síla, síla boží, ale je to sám Bůh, jeden z Trojice, který přebývá v nás spolu s Otcem a Synem.
Jak ale poznat, že v nás Duch svatý přebývá? Není to o emocích, které modlitbě právě teď prožíváme, že nás něco nabijí. To může být dobré, ale třeba jen krátkodobě, ne nutně z dlouhodobého hlediska. Duch svatý není žádná měkká droga. Ale tak, jako jsem schopen zpětně se poučit z toho, jak jednám s druhými lidmi anebo co prožívám, tak se mohu také učit o boží přítomnosti, které si často povšimnu, když už je ta událost dávno pryč. Že si jí ale všimnu, to je důležité: příště totiž budu možná o trochu víc schopen boží působení a přítomnost, to že Bůh je nablízku, že pomáhá, že mě vede, vnímat hned přitom.
To je vlastně rozlišování duchů, jak jste o něm možná slyšeli u svatého Ignáce, který tolik doporučuje examen, zpytování svědomí. Při tomhle zpytování ale nejde o jednotlivé hříchy či provinění, pocity viny – ale právě o mé prožívání, přibývání s druhými a s Bohem. Východní křesťané často nehovoří o hříších jako o přestoupeních božího zákona, ale o hříchu jako mimoběžnosti s Bohem: zhřešil jsem, protože se můj život docela s Bohem míjí.
Můžeme pár chvil strávit krátkou modlitbou nebo reflexí, protože pokud se můj život někde s Bohem potkává, má v tom prsty Duch svatý. To člověka přivádí hlavně k vděčnosti, že to vše v něm Bůh působí. Duch svatý nám umožňuje sladit se s Bohem a jeho záměrem pro náš život a pro celé lidstvo. A v tom trochu povyrůst.
A nekecejte, to potřebuje každý z nás.
Mikuláš Medek, Velký žíznivý anděl (1973)