|

33. neděle v mezidobí B • Dan 12,1-3 • Žd 10,11-14.18 • Mk 13,24-32

Máme konec roku, jsme také ke konci evangelií a hovoří se o konci světa. Jak tomu rozumět. Přijde, nepřijde?

O té hodině neví nikdo. My vždycky chceme vědět všechno. Rádi bychom měli nade vším kontrolu. Rádi bychom tomu všemu rozuměli, abychom si to mohli naplánovat. Abychom se mohli připravit. Jenže Ježíš v evangeliu chce říct něco jiného.

Evangelium o konci světa je podivuhodně mnohovrstevné. Není to reportáž o příštích událostech, nýbrž spojuje různé aspekty, které nejsme schopni sloučit. Není možné je číst tedy jako nějaký televizní záznam. Spíš tu Ježíš naznačuje určitá znamení, z nichž člověk poznává, že on už je blízko.

Soužení na konci časů je ohlášeno v obrazech kosmických katastrof, následuje příchod Syna člověka k soudu, k němuž andělé shromažďují ty vyvolené. Pak se hovoří o znameních, na nichž má člověk rozpoznat blížící se konec. Hovoří-li 2. vatikánský koncil o tom, že křesťané mají číst znamení času, není to nic zásadně nového, ale hovoří to o určité pozornosti vůči tomu, co se kolem nás děje. Ta pozornost je zapotřebí nejen kvůli onomu konci světa, ale také kvůli přikázání lásky k bližnímu: vždyť bez pozornosti těžko můžeme stát nablízku svým bližním ve chvílích, kdy to nejvíce potřebují.

Evangelium pak hovoří o bezprostředním nastáváním onoho dne, ale hned říká, že o něm nic nevíme, že jej nezná ani Syn, jen Otec. A přece Ježíšova slova přečkají zánik nebe a země.

Každý z Ježíšových výroků má své místo. Nesnažme se v tom najít nějaký systém. Konec je blízko, a to pro každé pokolení, tedy i pro to naše. Protože konec nikdo nezná, těžko hovořit o 12. prosinci 2021 nebo kdy jako o konci světa, na druhou stranu bychom měli žít s vědomím, že ten konec je blízko. Ne ze strachu, ne abychom byli nervózní. Ale abychom mohli klást svou víru na Krista.

Ježíšova slova jsou nepomíjejícnější než my a než všechna pokolení. Nevšímejme si ani tolik světových katastrof, o ty tolik nejde – jde o situaci světa jako takového, která poukazuje na jeho konec. Buďme připraveni: to je nakonec to, co dnešní evangelium chce říci. Ta nejistota, kterou v nás evangelium zanechává – možná právě tu Ježíš chce, abychom mohli zůstat bdění. Kdybychom si byli příliš jistí, zřejmě bychom velmi rychle ztratili du bdělost, citlivost na blízkou přítomnost Boha a bližního.

V prvním čtení jsme pak slyšeli slovo: Probudí se mnozí. Daniel je autor první apokalypsy, prvního hlásání konce. Z něj bude čerpat apoštol Jan. Daniel hovoří o naději pro ty, kteří patří Bohu, kteří jsou vyvolení a vstanou k věčnému životu. Ani tady nemáme žádnou reportáž, ale znovu můžeme obnovit svou naději, co dobrého pro nás Bůh přichystal.

A pak tu máme druhé čtení, ve kterém se už nějakou dobu čte na pokračování List Židům. Byla již řeč o nejistotě, v níž je člověk nucen setrvat, má-li zůstat skutečně bdělý. Nad tím vším se tu vznáší v Listu Židům jedna obrovská jistota, s níž nikdo nemůže manipulovat: Ježíš přinesl jednou provždy jednu jedinou oběť za všechny.

Člověku už bylo odpuštěno, nezbývá než čekat. Kristův čin, jeho oběť na kříží je tak jedinečná a neopakovatelná, že nezbývá než čekat, „až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož“.

A přece ani tady se nemůžeme nechat ukolíbat, nemáme žádnou uspávající jistotu. Tahle jediná oběť, která stačila, je přinesena za „ty, které posvětil“. Oběť byla přinesena za ty, kdo se nechali posvětit Božím skutkem lásky a kdo se mu nevzepřeli.

Máme tu proto skutečnou křesťanskou naději, uznáváme-li oběť Boží, ale žádnou jistotu, kterou si nemůže člověk, který dosud putuje po zemi, nárokovat. Právě dnes, v den Páně, tuto jedinou Kristovu oběť slavíme. Vložme do ní proto veškerou svou naději, spolehněme se ve víře na Boha a vložme svou lásku k Bohu a k bližnímu do Boží nekonečné lásky, v níž 6ijeme, pohybujeme se a jsme a v níž nacházíme veškerou skutečnou naději svého života.

Rembrandt Harmenszoon van Rijn, Danielovo vidění (1650), olej na plátně

© 2021 David Vopřada. Všechna práva vyhrazena.