Prostor pro homilii je v Katolickém týdeníku přece jen omezený (a je to tak dobře, jinak bychom se tam zakecávali). A protože Homilie 19. neděle v mezidobí C: Toužíme umět důvěřovat se musela vejít do minuty, nabízím text této homilie ve verzi Preacher’s Cut:


Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme -- to jsou slova Listu Židům. Neznamená to furt vidět, kudy kam. Víra má co do činění s důvěrou. A důvěra mi přijde jako čím dál důležitější věc, zvláště pro dnešní dobu. Na důvěře závisí, jak spolu lidé jednají, na důvěře stále více záleží v anonymním prostředí -- tam, kde jeden druhého neznáme, se našimi majáky stávají ti, kterým můžeme důvěřovat.

Když nám důvěra chybí, docela jsme se to naučili nahrazovat. Příliš pracujeme, příliš jíme, a zároveň nám dělá tolik problémů udělat si na ty nejbližší a nejdůležitější lidi v našem životě čas. Bez důvěry v druhého se leccos hroutí a v naší kultuře na jedno použití není problém ani druhého pustit k vodě. Je otázka, zda je to dobře.

Druhé čtení z Listu Židům hovoří hodně o důvěře. Slyšeli jsme o riskantních krocích, které Bůh žádal po Abrahámovi. Měl se přestěhovat do jiné země. Měl projít pouštěmi, bydlet tam jako cizinec, bydlet ve stanu. Nevěděl co ho čeká a hlavně měl věřit, že mu Sára dá konečně syna, ačkoli už na to byli oba trochu staří, zvetšelí. A pak si ještě navíc Bůh přijde, a ať mu Abrahám toho syna Izáka, který se mu narodil, přinese jako oběť.

Měl Abrahám důvěru v Boha? Bůh mu již dříve slíbil, že jemu a Sáře dá potomstvo tak početné jako hvězd na nebi a písku na mořském břehu. Nešlo ani tak o poslušnost, ale o důvěru v Boha, který mu slíbil potomstvo. Kdoví, co si říkal. Napadlo ho třeba: možná Bůh mého syna vzkřísí z mrtvých? Kdo ví? Abrahám neměl jasno. Abrahámova víra někdy začínala tam, kde končila veškerá legrace. Důvěra znamená, že vím, že na toho druhého je spolehnutí, že ten druhý pro mě chce něco dobrého, že splní své slovo. Důvěra občas znamená zariskovat a spolehnout se na druhého. Abrahám se naučil spoléhat na Boží slovo. Důvěřoval mu. Podobně Izraelité čekali, důvěřovali, že Bůh pošle Eliáše. Ježíš důvěřoval svému Otci a přesto to nebylo od začátku do konce s úsměvem a bez pochyb, také měl na kříži strach, že jej Otec může opustit. Ale Bůh s ním byl i v těch nejtěžších momentech života, v těch chvílích, kdy Boha nijak nahmatat nešlo.

Pochybnosti vždycky přicházejí. Co nás čeká. Ale na zemi stále zůstáváme cizinci a přistěhovalci a toužíme po někom, komu důvěřovat. Toužíme po tom, abychom byli schopni důvěřovat. A někdy nás dokonce napadá, že radši než takhle věřit, to radši nevěřit, procházet životem, jako by Boha a milujících lidí kolem nás nebylo. Ale právě možná proto je chvíle, byť je léto, se k víře a důvěře vrátit. A možná dokonce  můžeme otevřít svá srdce před Bohem, můžeme prosit o tuhle důvěru, můžeme prosit, aby nám dal takovou důvěru v Boha, jakou měl Ježíš. Jaká taková důvěra je?

Kdosi vyprávěl, že se v Kalkatě setkal s Matkou Terezou. Jak to dělávala, zeptala se: „A co pro Vás mohu udělat?" Měl odpovědět: „Modlete se, abych dobře viděl, co mám dělat." Ona: „Ne." „A proč ne?" Matka Tereza: „Člověk musí nechat věci běžet a nedržet se toho, že musím vědět, jak věci budou." Jenže neměla Matka Tereza vždycky jasno v tom, co dělala? Sama odpověděla se smíchem: „Nikdy jsem přesně nevěděla, co dělat. Vždycky jsem jen důvěřovala. Můžu se modlit, abyste důvěřoval."

Něco takového asi měl na mysli List Židům: Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme. Mezi takové lidi patřila Tereza z Kalkaty, Abrahám, Sára a mnozí další. Od nich se lze učit. Díky víře-důvěře padly hradby Jericha. Díky víře-důvěře byla zachráněna Rachab. Víra-důvěra dala těmto svědkům objevit nové země, z ní čerpali svou sílu a svou nebývalou odvahu: Oni toužili po lepší vlasti, té nebeské.

Někdy si představujeme víru jako něco, co usnadňuje celou tu naši zmatenost, něco, co ohlušuje bolest, něco, co nám dá zcela jasně vědět, co mám dělat. Naše víra nám nepřinese to, že tady na zemi budeme mít jasno. Naše víra nás nezbaví našich běsů. Naše víra nezažene různý chaos, ani se nám nestane berličkou, abychom to tady nějak přežili. Ale společně se svědky víry můžeme i dnes v doufání a s důvěrou šeptnout: „Do tvých rukou svěřuji svého ducha." Tak to dělali Abrahám, Matka Tereza a další, co umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci.


Trust Painting, Nisus l’Art, papír na papíře.

© 2021 David Vopřada. Všechna práva vyhrazena.