Ježíš vyprávěl podobenství z jednoho prostého důvodu: kdyby vyložil nasucho, co opravdu myslí a použil by k tomu veškerou dostupnou, pokud možno odbornou, terminologii, málokdo by mu rozuměl. Ale nejen proto: on si chtěl získat nejenom hlavy, respektive mozky svých posluchačů, ale chtěl si získat celé jejich srdce, celé lidi. Lukášovo zpracování některých Ježíšových podobenství, opravdové perly světového kulturního dědictví, pak tento milosrdný rys Ježíšovy osobnosti, který se sklání s obrovským srdcem k člověku, vyjadřují trefně a přitom krásně. Pro kazatele, který stojí před posluchači Slova, tak ovšem vyvstává velký problém: jak nechat onen příběh promluvit, a přitom jej nezničit, nezahltit svými slovy?

Podobenství o ztracené ovci, ztracené minci a ztracených synech známe všichni dobře a patří k nejznámějším Ježíšovým podobenstvím. Tím nejdůležitějším však nebude, co vám řeknu, ale to, co jsme už slyšeli, zda totiž ona podobenství cosi rozechvěla ve vašem srdci. Boží slovo je dostatečně silné na to, aby se nás nějak dotklo. To, co ve vás možná již zaznělo, je pro vás zřejmě nejdůležitější, tak si to, prosím, nenechte zakopat. Přesto alespoň pár slov k tomuto nádhernému textu, abychom vydolovali znovu něco z obrovských pokladů, které zatím mohou zůstávat skryty a přesto by bylo dobré vynést je na povrch.

Zkusíme-li se zamyslet a přijít na to, jaká klíčová slova spojují tři podobenství z 15. kapitoly Lukášova evangelia, pak nás nejprve asi napadne milosrdenství, odpuštění, návrat, obrácení, pokání. Slova, která jsou křesťanství zcela vlastní, stojí u jeho základu a v podstatě vždycky lze o nich něco říci. V těchto podobenstvích jsou pro nás velmi přitažlivá a přijatelná i díky tomu, že se až zdá, že zde nacházíme odpuštění hříchů bez kříže, svátostí či rozhřešení udělovaného církví. Mezi Bohem a hříšníkem jako by nic nestálo - stačí bezvýhradné obrácení a milosrdenství Otcovo. Avšak ačkoli zní ona tři podobenství velmi necírkevně (v tom smyslu, že pro ně církev nepotřebujeme), všechna tři o církvi a o jejím společenství velmi silně vypovídají, a svým způsobem právě církev je jejich dějištěm.

Nejsilnějším pojmem, který by totiž ona tři podobenství mohl spojovat, je radost, kterou člověk sdílí s tím, který se odvrací od špatné cesty a přichází na cestu dobrou. Proč? Podobenství jsou totiž odpovědí na nemístnou poznámku farizeů: "On přijímá hříšníky a celníky." Ježíšova podobenství jsou tedy odpovědí na obecně lidskou nepřejícnost, že druhému se najednou daří dobře, že už není černou ovcí, ale cosi důležitého se v jeho životě změnilo. Těmito příběhy nastavuje Ježíš zrcadlo těm, kteří když ukazují prstem na druhé, mlčky volají: \"Podívejte se na mě, jak jsem dobrý a správňácký, ačkoli pořád nahlas říkám, jak velký jsem hříšník.\" Ježíš několikrát odpovídá podobně: "Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se ztratila." A dále: "Radujte se se mnou, protože jsem nalezla peníz, který jsem ztratila." A nakonec: "Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je zase nalezen."

Společná radost je cosi, co je tak autenticky spjato s církví, že to zkrátka od toho křesťanství odpárat nejde - a odpářeme-li to, pak už to nebude Kristova nauka úplná. Vždyť právě společná radost je čímsi, co spojuje přátele, sousedy, blízké, rodiny. K takové radosti chce svými příběhy dnes povzbudit Ježíš. Má svou logiku: Dokáží-li se andělé v nebi a nebeský Otec tolik radovat, že se kdosi ztracený nalezl, pak nejpřirozenější naší reakcí je také se společně s nimi z téže události radovat.

Ona to je v české kotlině vzácná vlastnost. Nevím, co nás takto zpotvořilo, ale býváme někdy hodně nepřejícní, hodně škodolibí, cyničtí, přezíraví. Rádi si vytváříme svá ghetta, do nichž se zavíráme a jednoduše nás vevnitř nazveme těmi správnými, a ty venku špatnými, nebezpečnými, zloději a cizáky. Ukazujeme si na druhé a říkáme si, tenhle se paktuje s támhletím, a to je ale pěkný lump. Sami se ospravedlňujeme a přitom si nevidíme ani na špičku nosu. Ale radost z toho, že se druhý vydává na správnou cestu, radost z toho, že se vedle mě děje něco dobrého a krásného, je dobrým lékem na naši vlastní omezenost. To, že se tu scházíme, ačkoli navzájem víme o svých slabostech a že jsme společně rádi, že nás Bůh vede ke spáse, nám může být praktickým důkazem, že církev má v našem životě místo, které je důležité, a že je darem od Boha.

Radost, kterou s druhým sdílím, je také způsobem, jak druhému darovat kus svého srdce. Jinde Ježíš říká: "Žehnejte a neproklínejte." Ano, dobrořečení, žehnání, to, že o druhém a ke druhému mluvím dobře a s radostí, je velmi tajemným způsobem, kterak Bůh uzdravuje naše rozdělení, naše rány, naši omezenost, a přivádí nás k tomu, co je opravdová láska. Mnoho lidí je dnes mrzoutských. Radost ale není nějak celkový životní pocit. Radost se skládá z malých zlomků všedních dní. Sdílím-li pak radost z radosti či štěstí druhého, pak se v mém životě najednou ocitá mnoho více okamžiků plných radosti, které potom prozáří náš život, takže se postupně stává opravdu radostným.

Pane Ježíši Kriste,
ty jsi lékař, který se zcela vydává svému poslání přivést lidi k záchraně.
Nejsi apatický jako veřejné mínění, ale je na tobě vidět, o co ti tolik jde.
My nejsme s to soudit, zda je někdo spravedlivý, nebo hříšník.
Jsme ale přesvědčeni, že je nám všem zapotřebí spásy, záchrany,
a žes nám dal svátosti a církev jako lék, který nám má pomoci.
Přemoz naše srdce, abychom se dokázali radovat, když se lidé obracejí k tobě,
tak jako se radují i andělé v nebi.
Tato společná radost ať se promění v lék nejen našeho života, ale života všech.
Amen.


Bartolomé Esteban Murillo, Marnotratný syn, 1667/1670, National Gallery of Art, olej na plátně, 262,9 x 286,4 x 8,6 cm

Murillo - El hijo pródigo

© 2021 David Vopřada. Všechna práva vyhrazena.