Iam surgit hora tertia
Hodiny, které se zastavily již hodně dávno, ukazovaly za pět minut jedenáct._
Vzhledem k povaze mého studia mi nemohla uniknout určitá proximita mezi velikány západní civilizace, které ovšem od sebe dělí více než 1500 let – sv. Ambrožem milánským a Michalem Medvědem, zvaným Medvídek Pú či zkrátka Pú. Hledáme-li zdroje obnovy duchovního života, pak se v posledních letech církev přiklání také k tradicím, které podávají zdravou nauku. Rozhodl jsem se blíže prozkoumat, kterak lze nalézt púovské motivy u sv. Ambrože a naopak, k čemuž mě inspirovala jedna příhoda z Paulinova životopisu milánského biskupa, o němž píše, že když byl ještě dítětem, vlétávaly včely do jeho úst a zase z nich vylétaly – údajně na znamení nebeského daru, který mu již tehdy byl dán. Kéž tedy ten, který je dárcem nebeských darů, obdaruje i mé prsty, když se rozepisují o jeho tajemství...
Ambrožův slovník dotýkající se Stokorcového lesa
Včely. Ambrož se zabývá včelstvem nejvíce během svého výkladu stvoření létavců v hymnu na stvoření. Na včelách jej nejvíce fascinuje skutečnost, že vytvářejí jediné společenství, které lze přirovnat k dokonalému společenství křesťanů žijících panenským životem. Mají vše společné – dům, teritorium, námahu, pokrm, činnost, společně užívají věcí a mají z nich užitek, společně létají. Krom toho mají společné potomstvo – v čemž jsou obrazem panenského zrození Krista. Latinské slovo apis, včela, je neutrum, a Ambrož je proto považuje za vskutku panensky neporušené, kterážto skutečnost kontrastuje s množstvím jejich potomstva, které sbírají svými sosáčky z listů a květů. Samy se tedy neživí pylem ani medem, nýbrž rosou. Ač vládnou žihadlem, nepoužívají je nikdy z pomsty. Následují tak zákona přírody, který není zapsán písmeny, ale samým způsobem jejich života, podle něhož ti, kteří mají největší schopnost a sílu, jsou při trestání shovívavější. Orientují se po čichu, takže jsou schopny rozeznat, kde rostou květy v zahradách, kde loukou protéká potok, kde voní břehy. První z těchto míst je podle Ambrože místem šťastného mládí, druhé cvičištěm vojínů, třetí místem odpočinku. Ambrož pak připomíná Písmo: Jdi ke včele a pouč se, jak užitečná a vážená je dělnice (Př 6,8 LXX). Její pracovitost je příkladem pro člověka, plod její práce si žádají všichni – ať již obyčejní lidé či králové. Navzdory sladkosti jejich medu je sladkostí svého zpěvu předčí cikády, přesto včelí „zpěv“ napodobují i lidé, když troubí na dechové nástroje, zvláště trubku.
Med je v Ambrožově teologii častokráte zmiňovaným produktem a zaujímá místo velmi významné; v jeho spisech se objevuje více než 130×. Nejprve jej pojímá jak plod včelí práce: včelího medu si člověk nežádá jen pro chuť samotnou, ale i proto, že prospívá zdraví – ulevuje bolavému krku , léčí rány , je lékem i na vnitřní vředy, i padlé části duše uzdraví lépe než nejostřejší řez. Med je jedním z atributů Immanele, Spasitele, který má přijít, je znamením sladkosti, po níž se pozná země zaslíbená, ráje coby místa, kde byl pohřben Kristus a kam vstoupil křesťan při svém křtu, země vzkříšení, kterou Bůh slíbil našim otcům, jež bude skýtat sladkost života, milost radosti, zář slávy a jejímž prvním dědicem je prvorozený Boží syn, Ježíš Kristus. Po plástvích medu poznává duše svého Ženicha. K medu jsou přirovnávány boží soudy i hlásání evangelia, o němž Ambrož praví, že „je to opravdu dobrá plástev, kterou pojídá církev, kterou naplnili proroci duchovní plodností jako včely vůní medu.“ . Med kane i z úst kazatelových, když pronáší slovo boží, které je jako med a plástev, jehož sladkost se velmi zlehka snáší jako sníh.
Skutečného medu si však člověk nemá dopřávat příliš, aby jej nevyvrhl. Med včel potěší v určitou hodinu, avšak jeho chuť brzy pomine – a vnitřnosti mnohých začnou pociťovat nedostatek. Avšak v duchovním smyslu duše spravedlivých sají med ze skály a olej z nejpevnější skály. „Nevěsta Kristova otvírá svá ústa vstříc svému Snoubenci a vnímá jeho nařízení,“ případně jej samého – Slovo , které je sladší než med, a pronáší jej i církev. Med je potravou i největších asketů, jako byl Jan Křtitel. V ústech, kde se děje nepravost, nemůže být sladkost; mít med v ústech znamená nezlořečit těm, kdo nám zlořečí, ale přinášet požehnání. Stejně jako je potřeba ochraňovat zásoby medu, je zapotřebí také ochraňovat plody svátostí tak, aby nebylo pokaženy špatným životem.
Medvěd to již ovšem v Ambrožově symbolice nemá lehké – představuje si jej především jako zákeřnou šelmu, která ve slabosti či v depresi požírá pilné mravence. Silově si však nevede také nijak dobře, protože ho dokáže pořádně potrápit vůl či přemoci leopard .
Osel. Jednou z psychologicky nejsilnějších postav Milneova Púa tvoří osel Ijáček. Ani ten nenachází u Ambrože pochopení – je považován za zvíře líné, které se stává častou kořistí šelem, protože má „delší vedení“, totiž pomalejší smysly, a člověku jej v žádném případě nedává za příklad. Dále jej pak zmiňuje již jen tam, kde popisuje sílu Samsonovu, který oslí čelistí ubil tisíc mužů, kterážto událost jej však velmi zaujala, neboť ji zmiňuje hned dvakrát.
Vepř – prase – prasátko. Ještě hůře by si vedlo prasátko. Ambrož mnohokrát zmiňuje evangelní příběh, v němž Ježíš vyhoví prosbě démonů, aby je neposílal do primordiální propasti temnot, ale pošle je do vepřů. Hlava vepře je na posměch vystavena po dobytí Jeruzaléma v chrámu. Křesťan si má dávat pozor, aby neroztruboval před sebou boží tajemství, či je nepřijímal nehodně, protože to je, jako by házel perly před vepře. Stejný obraz pak stihne padlou pannu. Prasátka jsou pro Ambrože výstražným příkladem těm, kteří žijí nečistým způsobem života, kteří se nechávají unášet chvilkovými nápady, kteří však, protože se zabývají věci nízkými, utonou ve vodách; kdyby takto nežili, nikdy by nad nimi nezískal moc ďábel. Naopak k vepři je přirovnán ten, který svým způsobem života přímo ďábla vyzývá, aby se v něm usídlil – totiž když slova z jeho úst plynou jak na běžícím pásu, nikomu není schopen pomoci, nechává se svést prázdnou „filosofií“ apod.
Tygr. Ani tygr si nevydobyl výrazné místo na slunci Ambrožova pozorování. Je pouze zmiňován mezi páry zvířat stvořenými šestého dne a nadanými množit se a je uváděn jako příklad divoké šelmy. Stává se však také dokladem boží moudrosti, která dává některým zvířatům krátký a jiným dlouhý a úzký krk, podle potravy, kterou se živí.
Balónek je předmětem, který Ambrož opomíjí. Nejvíce se mu však podobají kule, které bojovníci házejí na nepřítele při dobývání Jeruzaléma – ty ovšem mají k něčemu tak poetickému, jako je balónek, hodně daleko.
Králíčka, Klokanici i Klokánka potkal osud ještě horší než balónek. Nevyskytují se.
Stokorcový les A. A. Milnea
Ačkoli Pú a jeho přátelé žijí ve Stokorcovém lese, který již svou idylou vnucuje představu, že je předznamenáním budoucího věku, přesto jejich situace vyžaduje spásný zásah. Zvířátka mají své problémy, které podle některých odborníků nejsou léčeny, jak tvrdí studie pediatrů z univerzity v Halifaxu. Nesouhlasíme s názorem těchto lékařů, kteří Púovi doporučují slabé dávky stimulantů a Ijáčkovi „nějaké antidepresivum“, ani s těmi, kteří se některých zvířat chtějí zbavit z důvodů náboženských.
Úloha medu v myšlení medvídka Pú. Med má pro medvídka Pú v životě zásadní místo – můžeme tvrdit, že z mnoha nepřímých narážek zaujímá pozici, která v životě křesťana náleží božímu slovu. Myslí na ně hned, jak se probudí („Pú, na co myslíš, když se ráno probudíš?“ „Na to, co bude dobrého k snídani“), zaobírá se jím i přes den („V jedenáct dopoledne si Pú vždycky dával něco menšího“), výrazně přispívá k tomu, aby Pú dosáhl dokonalé podoby (dokonalým tvarem je samozřejmě koule). Obdarovává jím své přátele, je pro něj radostí. Včely, které med produkují, jsou jeho „protivníkem“, podobně, jako jsou svatopisci „protivníkem“ teologovým, když se snaží dopátrat smyslu jejich slov. Přesto medvědovo úsilí neustává a snaží se k včelímu medu dostat, a to i velmi kreativním způsobem, nenechaje se odbýt zdánlivými neúspěchy, když padá dolů z větve na větev. Pú ví, že med je mu skutečným pramenem života. Tvoří i součást liturgie Stokorcového lesa, kterou představují především oslavy narozenin. Obrovským problémem je vyprázdněný hrnek medu, který dostane k narozeninám spolu s prasklým balónkem od Prasátka Ijáček, jako by se chtělo naznačit, že vyprázdněné boží slovo, obsah zbavený ducha (pneuma) skutečnou radost nepřináší – avšak i zde se ukáže síla Slova, které není obsaženo pouze v liteře, když přátelská láska – pravý projev Ducha – přináší oslu útěchu.
Úloha společenství ve Stokorcovém lese. Právě společné slavení vnáší řád a jednotu do jinak rozmanitého osazenstva lesa – dokonce i medvěd, prasátko, osel, tygr, sova, králík, klokani a člověk mohou podniknout velké dobrodružství, vydat se společně na cestu – a objevit třeba severní tyčnu. Představují veskrze animales ludentes v představách H. Rahnera, když prvek rozradostněného veselí je spojen s vážností osobitostem jejich vlastní a prožívají svůj život s obrovskou vitalitou, která není podmíněna nutností a povinností, z čehož by měl jistě radost náš Ambrož i sv. Augustin, pro něž svaté otium, spojené s kontemplací Slova, bylo jedním ze základních prvků křesťanského života, po němž vždy toužili. Jaký smysl by jinak měla hra s klacíky házenými z mostku či Tygrovy rozveselené výstupy? Nejde o bezbřehé veselí, vždyť Púa s Prasátkem velmi zajímají a tíží problémy jejich přátel, například Ijáčka, když zjistí, v jakých podmínkách žijí, a – velmi nešťastně – se pokusí postavit mu domov? Právě domov představuje jakési těžiště, z něhož zároveň vycházejí, v němž žijí a nacházejí vzájemné přijetí, a zároveň s eschatologickým napětím očekávají, až se jim dostane domova v plnosti.
Krátký závěr
Především symbolika medu (symbolika božího slova) a včel (harmonické společenství panenských bytostí) spojuje Ambrože a Milneova Púa. Vnímavý čtenář by jistě našel i mnoho dalších paralel a snad by, podobně jako já, došel k závěru, že rozdíly v pohledu na typologii některých zvířat nejsou zásadní, nýbrž opravdu marginální. Mohu tedy s přáním brzkého slavení narození Slova čtenářům Brázdy přát alespoň tolik radosti z jeho přítomnosti, kolik jí má Pú, když si po probuzení vybaví, co bude mít dnes k snídani...
Kvůli technickým problémům jsem musel vypustit veškeré odkazy na Ambrožova díla. Zájemce o tuto problematiku mohu odkázat buď na časopis Brázda 1/2006-7, kde byl článek publikován, nebo si o celý text napište, rád jej pošlu.