Povolání a boží trpělivost. To jsou dva protilehlé póly, na kterých se rozehrává několik epizod, která zaslechneme v nedělním čtení. Mozaika z kamínků, které si člověk může nechat poskládat, nechá-li ona čtení přece jen trochu promluvit.
První příběh je povolání Elizea, předání prorockého daru Eliášova jeho učedníkovi symbolicky přehozením prorockého pláště. Zajímavý je okamžik, kdy se tak děje -- text samotného čtení je totiž vytržen, tak bude dobré si připomenout, kdy nastal okamžik k povolání Elizeovu:
Jakmile jej [tj. Hospodinův hlas na Chorebu] Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: „Co tu chceš, Elijáši?" Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili." Hospodin mu řekl: „Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem. Jehúa, syna Nimšího, pomažeš za krále nad Izraelem a Elíšu, syna Šáfatova z Ábel-mechóly, pomažeš za proroka místo sebe. Kdo unikne Chazaelovu meči, toho usmrtí Jehú, a kdo unikne Jehúovu meči, toho usmrtí Elíša. Ale zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty , jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila."
Elizeus (Elíša) je povolán, protože měl Eliáš všeho plné zuby. Jeho povolání se rodí z vyhoření druhého, z jeho pesimismu a nedostatku sil. Hospodin si jej povolal, protože Eliáš měl už všeho dost a začal si bláhově namlouvat, že je v Izraeli sám, kdo tu zůstal jako věrný Hospodinův služebník. Hospodin jej neseřval na dvě doby, ale to, oč mu šlo, si prosadil jinak. Nenaložil Eliášovi nad jeho síly, nechal jen kohosi pomazat za krále a za proroka Elizea, syna Šáfatova z Ábel-mechóly místo sebe. Nechtěl po něm příliš. Byl trpělivý, protože věděl, že to celé nestojí pouze na lidském zdaru, ale na jeho slově, které těžko přemoci, které si nakonec prosadí svou.
Druhé čtení hovoří o povolání křesťanů, totiž ke svobodě, kterou vymohl Kristus. Ačkoli mají ve svobodě vytrvat, Pavel si nic nemaluje. Soužití křesťanů je průšvih a už v první generaci křesťanů to nebyla žádná idylka. Aspoň to základní by snad zachovat mohli, totiž vzájemnou lásku. Ironie, s níž Pavel tuto křesťanskou lásku popisuje, už nikdy nebude v dějinách překonána -- Nietzscheův Antikrist je proti jeho slovům slabý odvar:
Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili!
Tedy „nesežrali". Jinak řečeno, ač jste povoláni ke svobodě, přesto jste v zajetí té lásky k druhému, která by je nejradši zakousla či překousla. To nemění vaše povolání, jen můžete doufat, že Bůh má s vámi trpělivost. Mějte ji tedy i vy jedni k druhým.
Evangelium začíná Ježíšovým povoláním: on se rozhodne jít do Jeruzaléma, neboť právě kvůli tomu jej Otec poslal a setkává se s několikanásobným nepochopením. Protože má dostát svému povolání a jeho kroky kráčí do Jeruzaléma, Samařané jej nepřijímají. On jde přesto dál. Když se mu tak ale staví, apoštolové by je nejraději spálili ohněm, nejraději by je sežehli jako Sodomu a Gomoru a tak by naplnili příkaz lásky k bližnímu. Ježíš má trpělivost se Samařany, nikoli z apoštoly -- jedny nechá plavat, druhé přísně napomene -- jejich postoj zatím nemá totiž s božskou trpělivostí co dělat.
Má dokonce i trpělivost s těmi, kteří jej chtějí následovat velkohubě: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš." Neříká mu hned: podívej se, to co mi slibuješ, to jsou nabubřelé hlouposti. Poukáže na svůj stav (a zřejmě na „čísi" bolavou botu): „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil."
A přesto, Ježíšovo povolání je takové, že ač dává svobodu (2. čtení a zbytek Elizeovy svobody rozloučit se se svými v 1. čtení), přesto jeho povolání člověka „nutí", nenechává prostor „ohlížet se zpět" (evangelium). Ten, co je Kristův, křesťan, se dívá stejně jako on k Jeruzalému. Tam ale zakusí jak svou svobodu (která je nakonec jádrem jeho povolání, byť to může být sebeparadoxnější), tak boží trpělivost, takovou, kterou má Kristus s těmi, co jej křivě obviňují, mučí a křižují. A dělá to proto, aby mohli dojít svobody a pravého povolání právě ti druzí, ti, které by nejraději „pohltil" sám, nebo na které by nejradši seslal oheň. Boží trpělivost pak může nalézt své vtělení v životě křesťana ovšem právě jen tehdy, zažil-li on sám velkou boží trpělivost.
A v tom je dost naděje, ne? Vystoupil-li Eliáš přes veškeré své deprese a malomyslnosti v ohnivém voze do nebe, pak je dost pravděpodobné, že se cosi podobného povede i tomu, který by rád svrhnul na druhé oheň nebo je pohltil. Vytrpěl-li si Kristus svou trpělivost, pak se ta někde zjeví, bude vidět (patientia -- passio -- patet). Třeba na té naší svobodě. A věrnosti povolání. S ohledem na tu... boží trpělivost.
Willem Willemsz van den Bundel, Prorok Elizeus proklíná děti, které se mu posmívaly, Gemäldegalerie, Berlín