Všechen lid se dával pokřtít a byl pokřtěn i Ježíš. Ježíš se nechává pokřtít s lidem, jenž se chce zbavit svého hříchu. To je cosi hluboce tajemného. Ježíš chce dát najevo svou solidaritu se všemi hříšníky. Křest si nakonec zvolí, aby věřící vstupovali do jeho církve, aby se ponořili do vody na znamení smrti a vzkříšení, na znamení svého spojení s Kristem. On nechce těm, kteří jsou jeho, nařizovat něco, co on sám neprožil, čeho se nechtěl dotknout. A svým křtem tak vyjadřuje spojení s člověkem jako závazek, jako téměř manželskou smlouvu, kterou nám za týden připomene svatba v Káni.
V uplynulých dnech hodně myslím na vyšehradského probošta Antona Otteho, který minulou středu zemřel. Při pohledu na Ježíšův křest a jeho solidaritu s člověkem se mi vybavil právě on. Znal jsem ho především jako člověka, který při setkání projevoval právě svou solidaritu a sounáležitost s tím druhým, kterého měl před sebou. Nebyl jen schopen empatie, ale nevykládal žádné zbožné řeči, pokud si na ty skutečnosti opravdu nesáhl. Když se o něm hovoří jako o symbolu česko-německého usmiřování a smíření, nekázal něco, co by neznal: pohnutý příběh jeho rodiny a zvláště jeho otce a osobní zkušenost jej hodila do jedné vody jak s odsunutými sudetskými Němci, tak s těmi, kdo v našich zemích ještě nějakou dobu zůstali. Jeho zkušenost s výukou náboženství mu zase dala schopnost vyjadřovat se tak, aby mu druhý rozuměl, a žádná otázka a tvrzení mu nebyly a priori hloupé – byl za nimi schopen vidět člověka, který se ptá a s očima otevřenýma pozoruje svět. A téměř dvě desetiletí, kdy sloužil jako vězeňský kaplan v Bayreuthu a Norimberku, kde otevíral své srdce těžkým životním osudům a peripetiím svých zavřených „oveček“, jej naučila brát člověka před sebou takového, jaký je. Nechtěl druhým nařizovat něco, co on sám neprožil, čeho se nechtěl dotknout.
Ježíšovu solidaritu s námi, jeho ochotu dotknout se všeho lidského a obout si naše boty, si budu pamatovat v podobě, jak ji žil Anton. Hlavně v tom všem těžkém. Jak Anton říkal: „Smíření nefunguje tak, že si podáme ruce a všechno je jednou provždy vyřešeno. Některé rány se hojí dlouho, jiné se zajizví, jiné čas od času znovu zabolí. V nejhorším případě se znovu otevřou.“ Ale protože to známe, dotkli jsme se toho, můžeme mít pochopení pro druhé a naše tvrdé srdce může trochu rozmrznout. A můžeme mít pochopení pro Ježíše, který se nebojí dotknout zase těch našich ran a starostí. A to je pořádný důvod k naději.
Díky, Antone, a vám, milí posluchači, krásnou neděli.
Myšlenka na den: Proglas 9. 1. 2022
