Kázání na 23. neděli v mezidobí C
Pamatuju si, že když jsem objevil víru v Krista a církev, chápal jsem církev především jako prostor svobody, jako místo, kde člověk může být opravdu tím, kým je před Bohem, jakým ho Bůh stvořil. A jak člověk postupně roste a poznává svět víc a víc, uvědomuje si, že mezi tím, jak chápe církev jako prostředí svobody, a tím, jaká je realita jeho vlastního života, může být docela velký rozdíl. A možná, že to tak je nakonec dobře, protože to, co prožíváme tady, je jenom stín věcí budoucích, nebo, jak jsme slyšeli od Kazatele před několika týdny, marnost nad marnost. Ale i uprostřed toho, co člověk prožívá, by neměl zapomenout na to, k čemu je povolán. A v tom právě lidská svoboda.
O tom hovoří i modlitba krále Šalomouna z knihy Moudrosti, kterou jsme slyšeli v prvním čtení. Šalomoun se tam modlí o to nejdůležitější: o moudrost. Nikoli o soubor informací, nikoli o vlastní názor, ale o moudrost. Protože i uprostřed toho, co on sám prožívá – a co není dokonalé, co ještě není jako v nebi – potřebuje rozlišovat, rozsuzovat, poznávat, co je pravé. A jeho modlitba je, myslím, velmi aktuální i pro nás dnes, uprostřed nedokonalostí našeho světa, tam, kde jsme, a uprostřed nejrůznějších názorů, které se na nás valí. Někdo řekne: „Já na to mám jiný názor, já mám jiný právní výklad, já mám jiný pohled, já jsem přesvědčený o tom, že mám pravdu.“ A my, kteří žijeme v církvi, dobře víme, jak silné je pokušení říct: „Já ale přece mám pravdu. Tohle je boží pravda. Je to v Bibli, je to v Katechismu, je to v Kodexu kanonického práva.“ Člověk se snaží přitáhnout k tomu, co je podle něj objektivně správné. Ale když nemá moudrost a pokoru před pravdou a poznáním Boha, může z toho vzniknout jen fanatismus.
A právě o tom hovoří Šalomoun a kniha Moudrosti, která ho líčí jako toho, kdo prosí, aby v poznání dostal účast na Boží moudrosti. Neprosí: „Pane Bože, přeformátuj mě jako pevný disk a dej mi veškerou svoji moudrost.“ Ale říká: „Dej mi účast na tvé moudrosti. Umožni mi k ní přístup, abych k ní mohl dospět.“ A my, kteří jsme uvěřili v Krista, který je Bůh i člověk, tomu rozumíme. Člověk postupně získává účast na Boží moudrosti, na Božím rozlišování, na tom, jak věci vidí Bůh. Když se Boží Slovo stalo člověkem, nebylo to tak, že by Bůh řekl: „Já to vím nejlíp, tak přeformátujeme dítě Ježíše a zůstane jen Bůh a žádný člověk.“ To by byla hereze monofyzitismu, kterou odsoudil chalcedonský koncil v roce 451. A přesto se tohle pokušení – že Bůh všechno přeformátuje a pro člověka už nezbude žádné místo – v našem myšlení stále vrací. Může to mít nevinné podoby, třeba že si někdo myslí, že Ježíš nikdy nechodil na záchod, anebo že chodil aspoň míň. Ale může se to projevit i vážněji: že cokoli člověk promyslí, někdo znevažuje s tím, že to přece není „Boží pravda“. Jenže Boží se potkává s lidským. Bůh člověka docenuje a zve ho, aby jeho lidský rozum měl účast na Božím poznání.
To je přesně pohled svatého Tomáše Akvinského, největšího středověkého teologa. Ten říká, že poznání Boha není to, co si o Bohu vymyslíme. Ani poznání světa, sebe a druhých není jen to, co si vymyslíme. Ale je to poznání, jaké o Bohu, světě a o nás má Bůh a jeho svatí. Člověk tedy může „upgradovat“ své myšlení, získat spojení na něco Božího, a to může vyživovat, rozjasňovat a proměňovat to, co prožíváme. Jinak by to někdy bylo jen peklo, nebo aspoň peklíčko. Správný pohled na Krista nás může chránit právě před tím.
Pak jsme slyšeli nejkratší Pavlův list, Filemonovi. Na první pohled zvláštní text: dopis, kde apoštol prosí, aby nějaký pán propustil otroka a dal ho k dispozici Pavlovi. Člověk si řekne: „Tohle má být Boží slovo?“ Ale i to je nesmírně zajímavé, protože to ukazuje, co dělá s člověkem to, že patří Kristu. Pavel píše o Onezimovi, otrokovi jednoho svého přítele či bratra v Kristu. A zajímavé je, že řecké jméno Onezimos znamená „neužitečný“. Pán si tak pojmenoval svého otroka: „Budíškničemu.“ To dost jasně ukazuje, jak se k němu stavěl. Ale Pavel ho pokřtí, přivtělí ke Kristu, dá mu novou identitu a říká: „Propusť ho na svobodu, dej mu důstojnost člověka, který patří Kristu. On je mi velmi užitečný.“ To, že se člověk přidá ke Kristu, neznamená ztrátu svobody, ale naopak její nalezení. Znamená to najít své místo před Bohem i mezi lidmi – místo užitečné, místo s velkou cenou. To patří k našemu chápání toho, co znamená být křesťanem a stávat se jím: nacházet vlastní svobodu, důstojnost a účast, i když realita může být někdy tíživá a odlišná.
Nakonec jsme slyšeli evangelium. Překladatel ho podal jemně: „Kdo svého otce, matku, bratry, sestry či sám sebe neklade až na druhé místo, není mě hoden.“ Smysl to vystihuje, ale řecký originál říká: „Kdo nenávidí svého otce, matku…“ Nemyslí se tím doslovná nenávist k blízkým nebo k sobě, ale že Kristus je to podstatné, on je mírou všeho. My lidé máme tendenci vyrábět si Boha a Ježíše podle svého. Je tu pokušení druhého extrému – oproti monofyzitismu zase udělat z Krista jen člověka, hodně podobného nám. To byla hereze Nestoria, kterou odsoudil efezský koncil v roce 431. A my podobné pokušení máme dodnes: vyrábět si Ježíše podle sebe, podobně jako se říká, že pes se podobá svému pánovi. Ale Lukášovo evangelium nám připomíná: Ježíš není na našem vodítku, nemáme ho ve své moci. On je první a on je všechno.
Je dobré mít rád své rodiče, sourozence, děti a je dobré mít rád i sebe. Ale pokud člověk není schopný vidět nic jiného než sebe a své nejbližší, které miluje a o které se stará, může to vést k nesvobodě, k bludnému kruhu, z něhož se těžko vystupuje, a kde se ještě hůř hledá to Boží. Člověk pak ztrácí nejen iluze, ale i radost, světlo a svobodu.
Bůh nás zve ke svému stolu, nabízí sám sebe, své tělo a svou krev. Volá nás, abychom žili ve svobodě Božích dětí, abychom nežili ve strachu, abychom dokázali překročit vlastní stíny, to, co je nám sice drahé, ale co není to nejlepší. Zve nás k hostině lásky, abychom byli schopni darovat sami sebe, překročit sami sebe a dát smysl i tomu, co prožíváme. V tom je naše naděje – ještěže máme Pána Boha a Krista.
George Tooker, Landscape with Figures (1965-66)